Kdo nás uzdraví?

Rozvojem vědy a racionálního myšlení posledních staletí se od původní medicíny spjaté se Zemí a Bohem oddělila současná oficiální medicína. S velikou nadějí v možnosti vyspělé vědy a techniky založené na lidském rozumu vytlačila nevědecké postupy na okraj. S blížícím se dovršením druhého tisíciletí se však Země i lidé jako lastury znovu otvírají k přijetí neměnných vesmírných pravd.

Koncem osmdesátých let začalo veliké vření v některých státech, a s tím i vzestup zájmu o původní, nyní alternativní medicínu. Mnozí v sobě objevili mimořádné schopnosti, zjistilo se, že mnohé lze napravit bez léků a operací nabízených lékaři jako řešení. Teprve lékař, který nedá okamžitě lék, ale nabídne nejdříve zamyšlení, vyhledání a odstranění všech příčin, nabídne cvičení, dietu a podobně, případně i léčitele – takový lékař má skutečný zájem o nemocného. Tím, že mu nepomůže lékem, ale směruje ho ke změně způsobu života, může opravdu pomoci. Je jen věcí svědomí každého lékaře, jak opravdově chce pomáhat druhým. Čím méně vcítění, tím více léků, přístrojů, vědy a techniky. Všechny ty drahé investice do leků, výzkumu, přístrojů, nemocnic a pojišťoven medicína potřebuje – ale už neříká pro koho. Mnohdy pro ty, které nechala dojít pod svou monopolní kontrolou do už jinak neřešitelné zdravotní situace, třeba v nepřímé snaze o vyléčení, ale z neznalosti skutečných příčin.

Monopol klasické medicíny udržuje populaci v nevědomosti o možnostech alternativího léčení běžných, opakujících se a postupně se zhoršujících chorob: žlučníku, žaludku, zažívání, bolestí páteře, hlavy, poruch spánku a jiných. Nemocní s těmito chorobami jsou léčeni klasickou medicínou. Spolykají hodně tablet, chodí často na kontrolu, zafixují si, že jsou nemocní a potřebují lék – stávají se závislými na lékaři. Když onemocnění po čase dojde nutně do horších stádií, začínají teprve někteří hledat skutečnou pomoc. A najdou někdy léčitele – mnohdy pak už ani nejlepší léčitel nedokáže pomoci i při nejčistší vůli. Tam, kde alternativní medicína mohla pomoci, se o ní neví, nebo nechce vědět a lékaři ji nedoporučují, a tam, kde již nelze pomoci, ji často zesměšňují a bagatelizují: „Vidíte, stejně je to k ničemu.“

Kdo chce hledat skutečnou příčinu nemoci, musí se učit vcítit do nemocného, cítit s ním. To se děje Až u opravdových léčitelů. Ti samozřejmě mohou být i mezi lékaři. Láska k nemocnému je u opravdového léčitele tou tajemnou diagnostickou a léčebnou metodou. Racionální chlad zázrak uzdravení nepřivodí. Ten je možno nemocnému zprostředkovat, když ho přimějeme, aby našel své autentické já a nastoupil životní cestu, kterou poctivě odhalil jako pravou. Kdo sám nedospěl k potřebě hledání příčin chorob u sebe a jen z módnosti či pohodlnosti vyhledá léčitele, který mu mnohdy dostatečně nezdůrazní nutnost vlastního přičinění, dochází pouze k záměně jednoho pasivního přijímání zázraku – od lékaře, v podobě léku, k druhému pasivnímu přijímání zázraku – od léčitele, v podobě energie, bylin a podobně.

K příčině nemoci má v současnosti blíže léčitel než lékař, protože medicína svým materialistickým přístupem se zabývá jen hmotnými důsledky duchovních příčin. Nejčastější léčitelské postupy mohou jít o stupeň hlouběji k příčině, protože například poznají, že bolest kolena je způsobena třeba nemocí ledvin a zaměří se na ledviny. Hlavně však dobrý léčitel ví o přítomnosti vyšších sil a energií, na něž se více či méně obrací a spoléhá při léčení. Teprve duchovní léčitel, poradce, či etikoterapeut pomáhá odhalit skutečnou příčinu v duši člověka. Za mnohou chronickou nemocí se skrývá dlouhodobě neřešený citový problém, stres, který žádná tableta za nás nevyřeší. Léčení nemá valného významu, nepřivede-li nás aspoň o krůček blíže k naší vlastní podstatě a nepřinutí-li nás změnit myšlení. Naslouchejme pozorně své nemoci, chce nám něco říct.